Uvědomujeme si, že otázka vlastnictví půdy je velmi citlivá. Když v naší zemi, která má za sebou historickou zkušenost socialismu a nucené kolektivizace, tedy násilného potlačování individuality, řekneme, že soukromé, respektive jakékoli vlastnictví půdy nepovažujeme za dobré, vyvoláme tím často v lidech obavu a podezření, že chceme půdu opět brát vlastníkům. Není tomu tak. Dospěli jsme pouze k poznatku či názoru, že půdu nelze z podstaty věci vlastnit, stejně jako nelze vlastnit vzduch ani vodu – a jako nelze vlastnit ani člověka. Není to poznatek nový, řada lidí si tuto skutečnost uvědomuje už dlouho, a v různých zemích existuje koneckonců mnoho aktivit podobných té naší. Jejich snahou je postupně, krok za krokem a hlavně dobrovolně, na základě poznání, převádět půdu ze soukromých rukou do rukou nadací, pozemkových spolků apod. a poskytovat ji těm, kdo na ní budou šetrně a odpovědně hospodařit. Tedy postarat se o to, aby půda mohla řádně sloužit svému účelu a nebyla zneužívána ani jako „komodita“ k výhodnému uložení kapitálu, ani jako zdroj příjmů z nešetrného, kořistnického pěstování plodin.

Znovu bychom tedy rádi zdůraznili, že nechceme vyvlastňovat. Ale přáli bychom si, aby si stále více lidí uvědomovalo, že půda není a nemůže být zboží, ani zdroj zisku, nýbrž že je zdrojem obživy nás všech, a že na tom, jak se s ní hospodaří, závisí naše budoucnost. Ovšem způsob hospodaření a vůbec zacházení s půdou vždy vychází z toho, jak se na půdu díváme, jak o ní smýšlíme. Smýšlíme-li o ní jako o svém otroku, tak se k ní podle toho také chováme. Je-li pro nás partnerem, k němuž cítíme hlubokou úctu, přijde nám její vlastnění přirozeně jako nepatřičné. V naší nadaci chceme vytvořit prostor pro to, aby si stále více lidí uvědomovalo, že tento cit je zdravý, a ukázat cestu, jak v souladu s ním vytvořit zdravou sociální realitu, jejíž součástí je model „vlastnictví“ půdy, založený na hlubokém a úctyplném vztahu k půdě a k Zemi.