Hanka Bernardová je důležitou součástí Nadace Pro půdu, do které vnáší laskavost a řád. Koordinuje, propojuje, inspiruje a zasazuje se o zdravou půdu v různých kontextech a skupinách. Mimo nadaci se věnuje také provázení poradních kruhů, překladu knih a tlumočení.
Třetí díl ze série rozhovorů s lidmi z Nadace Pro půdu. Jednotlivé rozhovory se dotýkají vody, lidského přístupu k půdě a drobných kroků, do kterých se může každý kolibřík s láskou k přírodnímu světu pustit.
Půda a voda – jaký vliv má stav půdy na množství vody v krajině? Jak voda souvisí s půdou?
Jedno bez druhého vlastně nemůže existovat. Půda bez vody by nebyla půdou, protože by to byl suchý prach, a stejně tak by nebyla voda na pevnině, pokud by tu nebyla půda, která ji zadržuje a pomocí které se pomalu vstřebává do zásob podzemních vod. Půda je nosič pro vodu v krajině. Předává ji rostlinám a stromům, které ji pak vypařují do mraků, ale také mraky přitahují, a tak se odehrává cyklus deště, zasakování, vypařování… Půda a voda jsou tedy neodmyslitelně propojeny. Ráda bych vyzdvihla schopnost zdravé půdy zadržovat vodu. Zdravá půda se dá přirovnat k houbě. Je plná živých mikroorganismů, organických látek a vytváří drobtovitou strukturu, která umožňuje zadržovat vodu. Pro srovnání půda, která je vyčerpaná, zničená a která postrádá organické látky, zadržuje vodu minimálně. V takovém případě voda pouze steče po povrchu, odteče pryč, třeba až do moře, a krajina postupně vysychá. Dá se tedy říct, že zdravá, živá půda je pro zdravou krajinu, dostatek vláhy i příznivé klima moc důležitá.
Které kroky jsou podle tebe potřebné k tomu, aby byla půda zdravá, úrodná a živá?
Je to mnoho různých kroků – od těch úplně nejmenších, až po systémové změny v zemědělství a v tom, jak je nastavený systém dotací. Ale v jádru toho všeho leží změna našeho vztahu k půdě, vnímání půdy jako něčeho cenného, jako daru, bez kterého nejenom, že bychom zde nemohli jako civilizace být, ale bez kterého nemůžeme být ani úplně zdraví. Bez tohoto uvědomění, ale také bez vděčnosti k půdě, se těžko s půdou zachází jinak. Myslím si, že to, jak se dnes s půdou zachází je odrazem našeho vztahu k ní. Ve chvíli, kdy cítíme k půdě vděčnost a vnímáme ji jako dar, je tu přirozená touha o ni pečovat – nejenom si z ní brát, ale také půdě vracet. Pak by se dalo také mluvit o konkrétních opatřeních, ale přijde mi, že vše začíná u tohoto vztahu, protože teprve pak člověk hledá způsoby, jak to udělat, a některé postupy už prostě nejsou přijatelné.
Jak vnímáš přínos nadace v kontextu aktuální doby?
Přijde mi hodně důležité, že nadace vůbec fyzicky vznikla a má svou právní formu, a tímto způsobem přináší příklad toho, že se dá k půdě přistupovat jinak. Kromě již zmíněného poselství, že potřebujeme změnit k půdě vztah a že je třeba si půdy vážit, je nadace také příkladem toho, že vlastnictví půdy není něco, co je nutné považovat za samozřejmé. Poukazujeme na to, že na půdu či jiné přírodou vytvořené ”zdroje” se dá nahlížet jiným způsobem, tedy jako na něco, o co bychom se měli dobře starat, spíše než to vlastnit. Nadace nabízí alternativu k soukromému vlastnictví půdy – jakési nadační vlastnictví, kdy je půda vyjmuta z trhu, už se dále neprodává a je dlouhodobě pronajímána těm, kdo o ni dobře a šetrně pečují. A pak je tu ještě jeden aspekt a tím je podpora drobných ekologických či začínajících zemědělců, kteří si třeba nemůžou dovolit koupit několik hektarů půdy. I když rozlohou pozemků, které zatím nadace vlastní (cca 500 ha), se to může jevit jako kapka v moři, přijde mi důležité, že tady tato možnost existuje. Není to už jen myšlenka, ale něco reálného. Prošlapáváme novou cestu k něčemu, co časem možná bude rozšířenější a normální.
Jak si k půdě najít cestu? Jak to máš ty?
Můj vztah k půdě se vytvořil už v dětství a pak se postupně prohluboval. Vyrůstala jsem na venkově, kde jsme měli vlastní zahradu, děda zahradničil a já jsem mu s tím pomáhala, od mala to bylo přirozenou součástí mého života, od mala jsem se dotýkala půdy a aniž bych nad tím nějak přemýšlela, později jsem si uvědomila, že to potřebuji k životu. Zjistila jsem, že je to něco, bez čeho už v životě nechci být, že se prostě potřebuju hrabat v hlíně, mít kompost, kde můžu odnášet organické zbytky z vaření, pěstovat si vlastní zeleninu… Tak to je jeden způsob – mít někde kousek půdy nebo záhon v komunitní zahradě, nebo třeba jen pár truhlíků na balkoně a vyzkoušet si něco vypěstovat – zažít ten zázrak, kdy ze semínka vyroste rostlina, která pak přinese plody a ono se to děje všechno samo, když tomu člověk trochu pomáhá. Nebo si jen tak zanořit ruce do hlíny, přivonět si k ní, zažít ji skrze své smysly. Vzpomínám si, jak jsem před pár lety přehazovala kompost a dělala jsem to holýma rukama, protože dotýkat se té černé, kypré, živé vonící půdy bylo naprosto oživující až téměř blažené.
Co konkrétně děláš pro půdu ty?
Pečuju o zahrádku, jsem nadšená, když něco vypěstuju. Mluvím o půdě s lidmi, které to zajímá, občas někoho nadchnu nebo inspiruju. Část svého času věnuji Nadaci Pro půdu. Jsem půdě vděčná a vyjadřuju jí to. A stejně tak stromům, celé přírodě. Je to pro mě živá bytost, jejíž jsme součástí. Vnímám tu neustálou hojnost, co k nám plyne, a zároveň chuť dávat zpátky nebo aspoň dobře pečovat. Vnímám, že to není samozřejmost, a také není samozřejmost si stále jen brát. Vztah je i o tom, že dávám něco já.
