Činorodá Anička Hudská, členka spolku ZAzemí, má vždycky plný program, ale na rozhovor s Nadací Pro půdu si čas hned našla. Těšila jsem se, že rozpleteme pestré aktivity ZAzemí, protože ač je spolek velmi místně ukotvený, rozptyl činnosti i různorodost lidí je veliká. Mě osobně inspirují tím, jak dokážou nalézat příležitosti a velmi rychle je realizovat, přitom to celé dělají velmi lidsky, hravě a s přírodou. Přeji příjemné čtení a určitě se zajeďte na nějakou jejich akci okolo Turnova podívat.
Spolek ZAzemí pečuje o 1 hektar nadačního sadu.
Jak vznikl spolek ZAzemí? Kdo ho tvoří?
Fungujeme už devátý rok. Začalo to v roce 2014. ZAzemí vzniklo za účelem založení komunitní zahrady. Ale tu zahradu se nám nikdy nepodařilo zprovoznit podle našich představ. Samozřejmě vždycky ze začátku bylo kolem toho velké nadšení, ale postupně lidi odpadali. A také se ukázalo, že mít zahrádku v Turnově je vlastně snadné. Každý, kdo ji chce mít, tak ji má, a o komunitní zahradu není moc zájem. Takže jsme tenkrát už začali pěstovat zeleninu, postupně jsme pořídili slepice, tím ta zahrada trošku ožila, ale pořád ne tak, jak bychom chtěli.
Proto jsme se vlastně vydali do krajiny. Začali jsme sázet stromy, zakládat sady, pořídili jsme několik hektarů lesa… Tím se nám činnost hodně rozjela. Zjistili jsme, že nás baví být v krajině víc, než mít nějaké sídlo. Nemáme ani žádnou kancelář, prostě sídlíme jenom v té krajině.
Čemu všemu se věnujete?
Těch projektů máme hodně. Já, abych se v tom sama vyznala, si říkám: moje svatá trojice – stromy, kompost, slepice. Takže sázíme stromy. V poslední době nás nejvíce baví zakládat školní sady. To znamená sady, které jsou napojené na nějakou většinou základní školu nebo lesní školku. A do těch sadů chodí děti pravidelně. Tráví s námi celý rok. Taky se staráme o šest hektarů lesa. Snažíme se tam co nejméně zasahovat. A i tam vodíme děti. My vlastně všechno, co děláme, děláme s dětmi.
Kompostujeme opět ve školách, ale také na sídlištích. Snažíme se především ve městech, kde ten kompost zdánlivě nemá místo, tam pro něj to místo udělat. Také pěstujeme zeleninu. Tedy pořád máme komunitní zahradu, ale zároveň nás víc baví pěstovat na takovém menším políčku. Takže máme dvě místa, kde pěstujeme s nějakou komunitou.
A teď máme úplně nový projekt, který se jmenuje Nazdar bazar. Jeden z našich členů ho vlastně provozuje už několik let. Vypadá to tak, že má jakýsi fond harampádí. Především jsou to věci do kuchyně, zahrady, kanceláře i nějaké nářadí. A co takhle doma už nevyužijete, tak on to sbírá, a když je někde nějaká akce pro veřejnost, tak tam přijede a vybalí to tam. Teď se tam sbíhají lidi a třeba tam zase nosí další věci a jiné věci si odnášejí. Je to taková výměna.
My jsme si dlouho přáli mít něco takového ve stálejší formě. A proto teď budeme otevírat Nazdar bazar nonstop. Je to poblíž Samotoče ve Frýdštejně. Samotoč je takovej podnik, kde si natočíte pivo sami. Ten Samotoč je taky nonstop a dobře to tam funguje. Proto nás to inspirovalo a chceme tam založit ten bazar, který bude taky nonstop a založený na důvěře.
Kdo to všechno dělá, kromě… zmiňovala jsi, že zapojujete hodně děti?
Vývoj členstva je velmi zajímavý. Spolek ZAzemí zakládali vlastně tři lidi. Pak se lidé nabalovali a pak zase ubývali. Zažíváme teď takovou třetí vlnu velkého nadšení a vzápětí zase poklesu zájmu o naši činnost. Poslední velká vlna, ale opravdu velká, se přes nás převalila v Covidu, kdy se lidi nesměli scházet. My, jak jsme se scházeli pořád venku, jsme v tu dobu hodně sázeli stromy. V tomto období jsme také koupili les a dělali jsme naši největší kampaň: Svobodu lesu.
Teď ten Covid skončil. Lidé se vracejí do práce a já mám pocit, že se to jejich duševní nastavení trochu změnilo. V období Covidu jsme byli svědky takového sentimentu a prozření. To, co nám na Zemi zbyde, bude příroda a to je místo, kam vždycky můžeme přijít. A to se teď zase vytrácí. S tím se vytrácí i dobrovolníci a my se tak trochu poloprofesionalizujeme.
Máme tým teď asi pěti lidí a někteří z nich jsou částečně placeni. Díky tomu držíme naše aktivity a můžeme v nich pokračovat. Jsme také připraveni, že až se zase začne ve společnosti něco dít, jsme tady k dispozici s projekty, které považujeme za nejdůležitější v tom lidském bytí.
To je zajímavé, co říkáš s přírodou a Covidem…
Zároveň ještě bez ohledu na Covid musím říct, že často se nám stává, že se lidé k nám přidají, i když ne třeba napořád, na nějaké jejich životní období. A teď zjišťují, co to vlastně obnáší a přináší pěstovat rostliny a nebo chovat zvířata. Zjišťují, že jim to vlastně chybělo, aniž o tom věděli. To jsou takové pro nás moc hezké momenty.
Na to teď navážu. V čem ZAzemí inspiruje druhé? V čem je jedinečné?
Máme takový podtitulek – pro pestrou krajinu a pestré společenství lidí. Dneska jsou velké diskuse o tom, co je vlastně správně. Děje se to úplně ve veškerých oblastech, kterými se lidé zabývají. My, když se zamýšlíme, tak často zjistíme, že důležitá je pestrost. V krajině usilujeme o to, aby tam bylo od každého trošku. Také, aby tam bylo míň člověka, aby tolik nezasahoval. Zároveň i společenství lidí kolem ZAzemí je hodně pestré. Jsme lidé různých generací, máme různé názory, různé životní zaměření a máme mezi sebou i několik rodin se zdravotním postižením. Snažíme se jim pomáhat, aby i oni mohli být o trošku víc plnohodnotnou součástí společenství. Mám totiž pocit, že když tihle lidé nebudou mezi námi, tak nejsme kompletní. Protože takoví lidé ve světě prostě jsou a jednoho či dva bychom mezi sebou měli mít. Myslíme si, že je to správné. Takže pestrost je pro nás v tomhle období zásadní.
Já přidávám ještě hravost. Mně se moc líbí, jak jste hraví.
No a radost! Všechno, co děláme, nám musí dělat radost.
Ještě v podobné notě, jak se vlastně daří navazovat vztahy s místními? Co ti přijde stěžejní pro práci s dobrovolníky, aby je bavilo se účastnit?
Myslím si, že my můžeme lidem nabídnout něco, co dává smysl. Dneska je hodně lidí, kteří mají zaměstnání, které jim přináší peníze, ale nepřináší jim pocit smysluplnosti. Často se říká, že jsme všichni unavení a ve stresu, že je víc civilizačních chorob a psychických poruch, že to je z toho, jak je ta doba rychlá. Já si někdy říkám – v čem je ta doba rychlejší než dřív, když na vrcholu průmyslové revoluce máme míň a míň fyzické práce?
Mám takovou hypotézu, že nemoc naší doby není v tom, že je rychlá nebo že je toho moc, ale je v tom, že ztrácíme smysl. Lidi dělají věci, aniž jsou si jistí tím, že to má smysl, a to si myslím je to, co nás hodně vyčerpává a bere nám energii. A to, co lidem nabízíme, smysl dává a může je to na druhou stranu energií nabíjet.
S jakými výzvami se potkáváte ve vašem společenství a činnosti?
Určitě to jsou ty vlny zájmu – přílivy dobrovolníků – a zase odlivy. Ale snažíme se to brát tak, jak to je, a nijak to nelámat, ale být připraveni. Nevrháme se na nějaký marketing a PR a tomu podobné aktivity, které by nás moc nebavily. Opět bychom měli pocit, že to není úplně smysluplné.
Jinak cokoliv dělat v krajině je samozřejmě těžké, protože v krajině je mnoho zájmů, a ty byznysové zájmy tam rozhodně vítězí. Když se chceme alespoň na maličkých kousíčkách v krajině prosadit s tím naším zájmem, že tvoříme místa, kam si člověk pro peníze nechodí, tak to samozřejmě předpokládá spoustu konfliktů a jiných ubíjejících věcí. Není to snadné dělat cokoliv v krajině.
Proč jste se tehdy obrátili na Nadaci Pro půdu? Mám pocit, že to s těmi zájmy v krajině trochu souvisí…
Navzdory těm těžkostem, o kterých mluvím, k tomu patří těžkosti sehnat vůbec kousek pozemku. Nakonec se podařilo sehnat hektar, u kterého jsme si dovedli představit, že bychom o něj pečovali a založili tam sad. Proto jsme se poohlíželi, kde sehnat peníze, až jsme se s Nadací Pro půdu dohodli, že budeme spolupracovat. Ale známe se už déle, protože ta naše spolupráce nespočívá pouze v tom, že pomohli sad koupit, ale v tom, že nám jde o stejnou věc. Scházíme se, pomáháme si a ptáme se sebe navzájem, co potřebujeme.
Co pro ZAzemí znamená být na nadačních pozemcích?
Já myslím, že nám to nese samé výhody. My ten pozemek vnímáme jako by byl náš v tom nejlepším slova smyslu, že se o něj staráme, jak nejlépe umíme. Nadace nás v tom nijak nelimituje, protože ten pohled, jak se má hospodařit s půdou, máme společný, a máme k tomu ještě ten bonus, že se o nás někdo dost zajímá a pomáhá nám. Prostě s námi kamarádí. To je pro nás důležité.
Jak pracujete v sadu, popřípadě na jiných místech, s půdou? Co tobě přijde při péči o půdu stěžejní?
My se teď hodně zaměřujeme na to, aby všude, kde to jen trošku jde, byly stromy a keře. Jsme přesvědčení, že to je důležité pro krajinu a hospodaření s vodou. Stromy zvyšují schopnost krajiny zadržet vodu a taky přispívají k biodiverzitě. Když něco pěstujeme, tak to děláme bez chemie. Snažíme se, aby byla půda, co nejvíce pokrytá. Také sejeme různé meziplodiny, i takové netradiční. Jako meziplodiny používáme například bylinky, roketu, řeřichu, špenát, ředkvičky… Vytváříme vlastně takové polykultury. Já říkám – když u nás na políčku lidé sbírají brambory, tak já jim už hážu na záda semínka, aby se ta půda co nejdříve zase ozelenila. Takže všechno, co představuje ekologické a regenerativní zemědělství, se snažíme uplatňovat na námi obhospodařovaných pozemcích v co největší míře. A musím říct, že to není pro nás nijak těžké. Nijak zvlášť se nad tím nezamýšlíme, protože takovéhle hospodaření je nám přirozené. Prostě tam nedáváme nic, co bychom nechtěli jíst, a snažíme se, aby v té půdě bylo co nejvíce života.
Plánujete letos pěstovat také zeleninu pro KPZ? Řekneš k tomu něco víc, ať třeba někoho nalákáme?
Jo, letos se chystáme pěstovat zeleninu ve vyšší míře než doposud. Chceme ji i prodávat. Hledáme asi 30 podílníků, kteří by chtěli od nás zeleninu brát během sezóny.
Souvisí to s tím, o čem jsem už mluvila, že se poloprofesionalizujeme. Protože je stále stěžejní v naší činnosti sázení stromů, platíme si jednu naši kamarádku jako výpomoc. Nicméně v létě pro ni práci nemáme. To je vlastně hlavní důvod, proč se pouštíme do pěstování zeleniny. Uvědomuji si, že to do sebe všechno dobře zapadá, protože já mám takový sen – mít jako neziskovka nějaký přiměřený byznysek, abychom se mohli částečně živit tím, co děláme, a živit se rukama. Což se nám při té výsadbě stromů teď začíná trošku dařit, tak to chceme zkusit i se zeleninou. Pracovat rukama nás baví a zdá se nám to zdravé ve všech ohledech.
Ještě mám jednu otázku přímo na tebe – co jsou ty okamžiky, kdy ti to úplně dává smysl? Přímo tobě osobně, kdy máš z toho radost, kdy tě to baví?
To je často, ale nejčastěji je to asi venku. Když se vydaří nějaká akce, která se odehrává venku a máme tam to hezké společenství. To je něco, co se těžko překonává něčím jiným.
Na závěr bych se tě chtěla zeptat, co bys přála půdě v Česku? Můžeš to vyslat a ono se to splní 😊
Takové přání se kryje s mým životním přáním – aby v půdě bylo víc života. A zároveň to pokládám za nezbytnou podmínku toho, abychom přežili, abychom mohli vést spokojený život.
Jo jo, když ho bude v půdě víc, nahoře to taky bude o trochu víc bujet. Děkuji moc za rozhovor.