Sedíme u Evy a Marka Raisových v kuchyni. Děti si hrají ve vedlejší místnosti a čas od času se jedno z nich přiběhne k rodičům přitulit. Jsme už všichni docela unavení po celém dni natáčení a focení, u kterého víme, že jestli se celý záměr povede a paní majitelka kýžených pozemků ve Vítězné svolí k odkupu, budou fotky či videa potřeba.
Nakonec se přes léto pozemky dojednat podařilo, a proto si můžete přečíst i tento rozhovor o tom, jak se tato mladá rodina dostala k zemědělství, přestože nepochází ze zemědělské rodiny či nevystudovala zemědělku. Takový ten typický příběh drobných začínajících zemědělců, nicméně s vytrvalostí, houževnatostí a skromností, která je rodině Raisových vlastní. (rozhovor připravila Kateřina Klimešová)
Stále běží sbírka ,,Aby půda žila a my s ní”. Vykupme společně těchto 6,5 hektarů pro Raisovy a chraňme půdu před zastavěním a degradací. Darujte zde. Děkujeme, že jsme se společně dostali už do třetiny cílové částky.
Jak jste se dostali k hospodaření? Pocházíte ze zemědělských rodin?
Eva: Nepocházíme. Jen vzdáleně – babička pochází z rodiny statkáře, ale celý život se za to styděla. Takže bohužel nás k tomu nikdy nevedla.
Marek: Moje prateta byla také za statku. Ale hospodařit se tam přestalo, když mi bylo asi pět let. Takže jsem tam nestihl nic pochytit.
Eva: Dopracovali jsme se k tomu každý zvlášť. Když jsme pak začali žít společně, měli jsme takové malé hospodářství v severních Čechách. Začínali jsme s pastvou koz a ovcí na zarostlých pozemcích, o které se nikdo nestaral, a sázeli jsme první stromy. Ale nebylo možné tam sehnat další půdu k hospodaření, protože celé okolí obhospodařovala velká akciová společnost. A tak jsme se po čase přesunuli blíž k mé rodině do Východních Čech.
Marek: Takový prvopočáteční důvod byl, jak a kde si obstarat kvalitní potraviny. Došli jsme nakonec k tomu, že bude nejjednodušší si je vypěstovat, a přitom udržovat prostředí, ve kterém žijeme.
Takže jste chtěli hospodařit každý sám od sebe, a až jste se seznámili, tak se vaše sny protnuly?
Eva: Než jsme se poznali, tak jsme se k tomu propracovávali každý po svém.
Marek: A potom jsme si zkusili začít v malém a zjistili jsme, že to půjde. I když nemáme vzdělání ani zázemí, tak jsme začali pomalu rozšiřovat znalosti a zjišťovat v praxi všechny souvislosti, které se začnou objevovat, teprve když má člověk při hospodaření na starost vše od A do Z. To vyústilo v to, že jsme začali vážně uvažovat o tom zkusit se zemědělstvím alespoň z části živit namísto našich dosavadních zaměstnání.
Čemu ses věnovala před mateřskou, Evo?
Eva: Vystudovala jsem českou filologii. Pak jsem se věnovala pár let práci v lesní školce. Také jsem studovala waldorfskou pedagogiku a působila jako asistentka pedagoga ve waldorfské škole. A pak se narodil nejdříve jeden a po dalších třech letech náš druhý syn.
Co ty, Marku, čemu ses věnoval dříve?
Marek: Já jsem po střední škole nastoupil na pár týdnů na zemědělskou univerzitu. To bych radši nezveřejňoval. *smích* Ale pak jsem rychle studium ukončil a našel si práci, kde jsem mohl uplatnit to, co jsem se do té doby učil. Táhlo mě to někam do praxe, protože jsem byl zvyklý si už na střední škole různě přivydělávat a přemýšlel, v čem by se dalo podnikat. Tak jsem začal pracovat s čísly a databázemi, u počítače v kanceláři. V tu dobu jsem ještě netušil, že vlastně nějaké ekologické zemědělství existuje, ačkoliv jsem z malé vsi a doma jsme vždy měli slepice, králíky a pěstovali kde co. Tam, kde jsem vyrůstal, louky a pastviny téměř nejsou. Jen pole a chmelnice.
Tak to je zajímavé, že jsi už takto v mládí nastoupil na zemědělskou univerzitu a pak tě to odválo jinam.
Tehdy jsem si to cíleně nevybíral, ale spíš jsem postupoval vylučovací metodou. Navíc jsem nastoupil na ekonomickou fakultu, takže by se tam ze mě stal spíše úředník v zemědělství.
O pár let později jsem odjel na Nový Zéland, kde jsem pracoval na několika ekologických farmách, a tam postupně zjistil, že se dá žít a pracovat o dost jinak.
Kde jste se učili hospodařit?
Eva: Na vysoké jsem hodně jezdila po různých místech zapojených do sítě wwoof. Byla jsem například ve Walesu, kde jsme pomáhali se stavbou ekologického centra. Ale my jsme měli doma vždycky kozy, zahradu, takže takové ty základní znalosti byly spíše z domova.
Marek: Pro mě byl největší impuls ten Nový Zéland. V každém případě, když se jede na Nový Zéland, tak většinou člověk skončí prací v zemědělství, obzvlášť pokud není jazykově vybavený. Proto jsem si tam hodně vyzkoušel. Viděl jsem, že se dá žít jinak, než jsem byl do té doby zvyklý.
Po návratu jsem jezdil nějakou dobu po různých brigádách na farmách v Čechách. Někdy pár týdnů, někdy pár dnů. Takto jsem se hodně přiučil a inspiroval.
Další rok jsme byli v létě na čtyřech farmách už spolu s Evou, jako dobrovolníci. Jedna z nich byla i Lukava. (pozn.: Jedná ze současných nadačních farem.) V té době se na Lukavě věnovali hlavně chovu ovcí a to nás zajímalo.
Co vás tedy inspirovalo?
Marek: Dá se říct, že všechna místa, na kterých jsme se byli něco přiučit, jsou pro nás inspirující.
Eva: Pak také různé dokumentární filmy a kratší videa z farem, která jsou dostupná na internetu. Sledování různých videí ze zahraničí je skoro nevyčerpatelným zdrojem inspirace. A spousta zajímavého materiálu ke zhlédnutí je i z ČR, stačí jen hledat.
Kdo vás inspiruje konkrétně?
Eva: Inspirací je nám třeba Michal Hrdlička z ovčího statku Brníčko, také hodně sledujeme, jak to dělají na farmě Lukava v Jindřichovicích.
Marek: Hodně inspirující jsou lidé, kteří se věnují ekologickému a zároveň regenerativnímu zemědělství, tady v ČR je to mezi mnohými třeba Statek Mitrov. Dále všichni, kdo se věnují agrolesnictví. A pak také ostatní hospodáři a sadaři, kteří se starají o pozemky Nadace Pro půdu v dalších koutech republiky. Všichni dělají skvělé věci.
A není třeba vždy jezdit daleko. Stále se ještě dá potkat dost lidí, kteří pamatují, jak se běžně hospodařilo s koňmi, ručním nářadím, bez moderních technologií a chemických přípravků. Občas se jdu třeba poradit k panu sousedovi, který chová zvířata a stará se o půdu i stromy víc než šedesát let. Půda u něj na políčku vypadá podstatně lépe než ta o kousek dál na velkém polním lánu.
Jaký je u Vás stav teď? Čemu se věnujete?
Marek: V současné době máme zhruba 40 ovcí a 15 krav. Pak ještě slepice na vajíčka a indické běžce kvůli slimákům, taky zeleninovou zahrádku, ale to vše pro vlastní spotřebu. Chov zvířat, aby byl rentabilní, je z části za účelem produkce masa, ale chtěli bychom, až bude naše stádo dostatečně velké, odchovávat i zvířata pro ostatní chovatele. Až začnou námi sázené stromy naplno plodit, počítáme s prodejem úrody ze stromů. Nějakou její část chceme ještě dále zpracovávat. Vyrábět hlavně sušené ovoce.
Eva: Obhospodařujeme asi 15 hektarů, větší část této plochy spásají krávy s ovcemi. Na zbytku sušíme seno, kterým je krmíme v zimě. Doposud se dost sena na zimu kupovalo od jiných zemědělců, často z poměrně velké dálky. Koupě pozemků ve Vítězné by nám pomohla v tom, že nebudeme závislí na ostatních. Nemuseli bychom mít obavu, jaké budou výkyvy ceny a zda vůbec to krmení seženeme, a také jak bude kvalitní. Protože většinu půdy máme pronajatou od soukromých vlastníků, kteří nechtějí na svých pozemcích výsadbu stromů, tak nás to limituje v produkci ovoce a v oblasti toho ozeleňování, které je pro nás poměrně zásadní.
Marek: Důvod, proč to dělat? Aby byl celý systém odolnější, aby zvířata měla stín.
Co byste si přáli do budoucna? Jaká je vaše vize?
Marek: Nejschůdnější pro rozvoj našeho hospodářství je rozšířit stádo, a pokud budeme mít možnost hospodařit na takových pozemcích, kde budeme moci vysazovat stromy, tak postupně louky a pastviny přeměňovat na takové extenzivní krajinotvorné sady, ve kterých se pasou zvířata. V tuhle chvíli máme produkci ovoce minimální. To je to, na co se chceme v budoucnu soustředit více. A zaměřit se na druhy, které se dají nějakou dobu skladovat. Když se plody správně sklidí, tak je lze prodávat třeba do další sezóny.
Eva: Myslím, že bude také důležité věnovat čas tomu, abychom to, co už umíme, dokázali předat dalším lidem, když o to budou mít zájem, tak jako my před lety. Takže chceme být otevření tomu, když k nám přijde někdo s tím, že se chce něco přiučit.
Co vás na hospodaření baví? Proč děláte to, co děláte?
Marek: To si vygoogli. To přece říkají všichni stejně. Můžeš pracovat na čerstvém vzduchu, nemusíš sedět celý den před počítačem, každý den je ta práce trochu jiná.
Eva: Neustále nějaká výzva, stále se něco děje…
A jak moc se lišily vaše představy, než jste do toho šli?
Eva: Mě to zas tak odlišné nepřijde. Představy byly, že to bude divoké a divoké to občas je. Hlavně na začátku, kdy jsme měli kozy, to bylo vzrušující poměrně často.
Marek: Jo, kozy vyškolí dost lidí. Ale jinak jsme věděli, do čeho jdeme, protože jsme si to vyzkoušeli už jinde.
Eva: Mě přijde uspokojivý ten život se zvířaty. Tím, že si člověk dokáže hodně věcí obstarat sám. Když potřebujeme nějakou zeleninu, tak jdeme na zahradu nebo do sklepa, podle ročního období. Je to takový jednodušší život. Samozřejmě je kolem hospodářství neustále spousta práce. Ale ta práce je také v něčem uspokojující.
Co je pro vás výzva? Měli jste okamžiky, kdybyste si řekli, že je to tak obtížné, že to za tu energii a práci nestojí?
Eva: Máme docela jasno, že to cenu má a že to za to stojí. Výzev je stále spousta, není to procházka růžovým sadem, pořád se něco děje. Občas se něco nepodaří, je málo síly. Den má 24 hodin a člověk by potřeboval, aby měl tak 72 nebo ještě víc. Ale i tak si myslím, že to za to stojí vždycky. I když je to třeba náročné.
Marek: To můžu jenom potvrdit. Patří k tomu takové ty každodenní výzvy. Dodělat to, co je rozpracované, stihnout všechno i když se třeba něco rozbije nebo člověku není ten den nejlíp. A potom ty dlouhodobé výzvy. Poučit se z vlastních chyb, snažit se najít řešení, která spolupracují s přírodou, než aby s ní bojovaly, a snad trochu inspirovat ty, co to můžou jednou převzít po nás. Tak jako se inspirujeme od těch zkušenějších my.
Eva: Celý život budeme.
Hospodaříte ekologicky? A proč??
Eva: Souvisí to s naším životním stylem, protože se snažíme jíst šetrně vypěstované, zdravé potraviny. Jiná cesta by pro nás ani nebyla. Nemůžeme tady cokoliv pěstovat pro ostatní tak, že to budeme ošetřovat chemií, a pak si jít nakoupit bio produkty do vlastní kuchyně někam jinam. Takže pro nás to je přirozená volba.
Marek: A také jsme se postupně dozvídali souvislosti. Po celkem krátkém čase jsme si uvědomili, že ten konvenční způsob prostě není dlouhodobě udržitelný – tak, jak je teď provozovaný. S tímto vědomím se prostě konvenčně hospodařit nedá. Takže to nebylo v podstatě žádné rozhodování.
Eva: Přišlo nám to jako samozřejmost.
Proč jste se obrátili na Nadaci Pro půdu?
Eva: Před několika lety jsme viděli dokument v ČT o Nadaci Pro půdu a tak jsme se o vás dozvěděli. Hned nás to zaujalo.
Marek: Po nějaké době jsme Nadaci Pro půdu oslovili a začali hledat nějaký pozemek, který by nám pomohl v rozvoji našeho hospodářství. Vzhledem k tomu, co chceme dělat, potřebujeme jistotu, že na tom daném místě budeme moct hospodařit dlouhodobě.
Eva: Možná je důležité říct, že my tady v současné době jistotu nemáme. K našemu statku patří tři hektary, zbytek pozemků máme propachtovaný. Vlastníkům půdy záleží především na tom, jak vysoké pachtovné dostanou, a tak může kdykoliv přijít někdo, kdo jim zaplatí víc, a my o pastviny přijdeme. Ale je ještě dalších několik důvodů, proč je pro mladší lidi složité si od někoho půdu propachtovat. To by bylo na samostatné povídání.
Jaký byl pro vás proces s Nadací Pro půdu od té doby, kdy jste nás kontaktovali, do teď? A co si od spolupráce do budoucna slibujete?
Marek: Celé jednání bylo od začátku vedeno v přátelském duchu. Očekáváme v podstatě to samé, co můžeme vidět u zemědělců, kteří s Nadací už delší dobu spolupracují. Většinu z nich známe. Zemědělci mají jistotu a Nadace Pro půdu plní to, co si při svém vzniku předsevzala.
Eva: A taky očekáváme nějakou odbornou podporu. Je důležité, že bude někdo další, s kým se můžeme poradit o tom, jak a co dělat. Aby byly obě dvě strany spokojené. A hlavně půda byla spokojená.
Jojo, hlavně půda, aby byla spokojená.
Jak se změní pozemek ve Vítězné, jakmile na něm začnete hospodařit?
Eva: Nejprve se oseje jetelotravní směsí. Jetelotráva se bude následně pravidelně sekat a sušit. Půda bude celoročně zakrytá. Na pozemku může růst tato směs travin a jetelovin minimálně několik dalších let a nasušeným senem budeme moci krmit naše zvířata. Postupně by měly být na pozemku vysázeny linie stromů. Půjde hlavně o ovocné stromy. Po čase, když stromky povyrostou, je možné mezi nimi začít pást zvířata.
Marek: A ráz okolní krajiny se trochu pozmění, protože už nebude možné bez jediné překážky dohlédnout několik kilometrů daleko. Vzniknou tam prvky, které vytváří pestrou krajinu a současně chrání půdu před větrnou erozí. Celoroční pokryv půdy, který se udržuje pouze mechanicky zase před následky používání syntetických prostředků, jako jsou pesticidy a herbicidy, protože tady v našem okolí, v téměř podhorské lokalitě, skoro žádní ekologičtí zemědělci nejsou.
Co byste přáli půdě?
Marek: Aby na ní záleželo více lidem.
Eva: Také, aby na ní pracovalo více lidí, protože to procento lidí, kteří se s ní nějak setkávají, je hrozně malé.
Děkuji za rozhovor.
