Přečtěte si rozhovor s mladým párem, který začíná hospodařit ve Valči. Dříve na Biostatku hospodařil Vojtěch Veselý, po ukončení jeho činnosti od něj Nadace Pro půdu koupila budovu zpracovny a stodolu a z celé farmy vytvořila ve spolupráci s Farmářskou školou inkubační farmu. Novými hospodáři jsou právě studentka FŠ Zuzana Burdová a absolvent FŠ Vítek Ferenc.
Rozhovor vedla Kateřina Klimešová (K), odpovídá Zuzana Burdová (Z) a Vítek Ferenc (V).
K: Jak dlouho jste na Biostatku? Jaké jsou první dojmy?
V: Má to několik rovin. Není to jen domov a statek, ale i vesnice a lidé kolem. Řešíme stěhování, spoustu praktických věcí – první rekonstrukce, střešní okno, kominík… je toho dost, ale baví mě to.
Z: První měsíc jsme hlavně navazovali vztahy. Považujeme za důležité sem vplout a seznámit se – jak s úřady, tak s lidmi z obce.
A cítíme se tady dobře, viď? To byl můj největší strach přijít někam na nové místo a nevědět, jaké to tam bude a jestli si to sedne a nebude nám to tam třeba nepříjemné.
V září jsme se stěhovali a usazovali, říjen byl spíš o počítači – plánování sezóny, rozpočty, čísla. A zároveň už sejeme. Máme dvě velká pole, obě jsme oseli zeleným hnojením, aby půda nezůstala odkrytá na zimu a něco tam vyrostlo. Baví nás to.
V: Zůza má ještě strach z medvěda. Bylo tady hlášení, že nám lítá někde kolem baráku medvěd :-)) Jinak z toho obytného prostoru jsem měl trochu obavu, ale sžili jsme se tady rychle a dobře. Ještě pořád jsme úplně nevybalili, protože v plánu jsou nějaké nezbytné úpravy a rekonstrukce podkroví, kde bydlíme.
K: Než se člověk zabydlí a začne cítit to “doma”, chce to čas.
V: Jo, z toho dlouhodobého hlediska to dělají lidé v obci. Ale zatím všichni, na které jsme narazili, byli moc sympatičtí. Jde vidět, že nám drží place. Přišli jsme z Prahy, tohle jsme nikdy nezažili, a tak chceme být obezřetní a přistupovat k lidem a vztahům zodpovědně. Prostě o tom bude domov mnohem víc, než jak si zútulníme obýváček.
K: Vy jste oba právníci. Jak se stane, že právníci začnou studovat Farmářskou školu a hospodařit ve Valči?
Z: Poznali jsme se jako advokátní koncipienti. Takže jsme po škole vylezli z práv a potkali se na školení České advokátní komory.
V: Jsem o něco starší než Zůza. Když jsem udělal práva, tak jsem vyrazil do světa a úplně jsem neměl chuť do těch práv šlapat dál.
V Mexiku jsem se houpal v síti, přemýšlel jsem, co dál. A napadlo mě, že bych rád strávil nějaký čas u babičky a u dědy, kteří celý život pěstovali na zahrádce zeleninu a ovoce. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy neměl příležitost, aby mi to mohli předat. Chtěl jsem s nimi strávit jednu sezonu, že by nás to mohlo sblížit.
Když jsem se vrátil ze světa, konzultoval jsem to s rodinou a nakonec jsem od toho upustil a rozhodl jsem se práva zkusit znovu. Dva roky jsem byl v advokátní kanceláři. Pak jsem dal výpověď a chtěl jsem to zkusit ještě někde jinde. Je to široký obor, dá se dělat spousta věcí. Nicméně jsem narazil na nově otevřenou Farmářskou školu a přihlásil jsem se do ní.
Z: Já jsem se rozhodla, že budu právník ve třinácti, měla jsem to dost nalajnované. A po půl roce, kdy jsem v Praze chodila s klukem (s Vítkem, když byl ještě advokátní koncipient), který chodil v lakýrkách, chodili jsme na vínečka, na náplavku… mi řekl, že bere holiny a stěhuje se do Krkonoš na statek. Prostě do hnoje. Tak to byla velice dynamická změna.
Už déle jsem měla klimatický žal. Nebylo mi dobře. Ale vystoupit z té identity bylo hodně těžké. Takže zatímco Vítek studoval Farmářskou školu, já jsem byla dál právník. Dodělala jsem advokátní zkoušky. Týden před těmi zkouškami mi umřel táta na rakovinu. A to byl impuls pro životní změnu. Uvědomila jsem si, že mě fakt štve být právníkem a nedává mi to smysl a že svou energii chci věnovat něčemu, co mi smysl dává. Nejprve jsem si udělala kurz permakulturního designu a potom jsem taky začala studovat Farmářskou školu. Asi teda pět let poté, co začal studovat Vítek.
Vítek má tedy dostudováno. A já jsem teď nastoupila do druhého ročníku oficiální Farmářské školy.
K: Kde jste byli v rámci Farmářské školy na praxi? Co vás inspirovalo a ovlivnilo?
V: Nejprve jsem si vybral farmu Fořt (nyní Kout) v Podkrkonoší u Černého Dolu.
Je to velká farma, asi 240 hektarů. Mají od každého něco. A ta pestrost mě na tom bavila. Mají krávy, koně, dělají obilí, zeleninu. Hospodaří biodynamicky. To byl pro mě taky důležitý důvod, proč jsem si je vybral. Cítil jsem, že tam bude ještě něco navíc k tomu zemědělství. A dodnes mě biodynamické zemědělství učarovalo.
To bylo zrovna období covidu. Bylo to moc hezké, Zůza měla hodně home office a trávila spoustu času u mě v těch Krkonoších. Jezdili jsme na kole, na běžkách a poznávali celé Krkonoše.
Z: Vítek je sportovec. Já byla úplně utahaná z advokátní kanceláře. Dělala jsem dvanáct hodin denně a pak jsem za tímhle pakem musela jet na víkend a tam ještě jezdit na běžkách a po kopcích, byla jsem úplně vyřízená. Ale on byl šťastný.
V: Rok jsem byl tedy na Fořtu, pak jsem se vrátil za Zuzou do Prahy. V Praze jsem se podíval na spoustu městských pražských farem. Jedna byla Pikovice, ty jsou trošku dál od Prahy a dělají zeleninu, kterou prodávají formou KPZky (komunitou podporované zemědělství). Pak jsem se Štěpánem Říhou začínal Metro Farm v Jinonicích. To je pražská komunitní zahrada.
Potom ještě stojí za zmínku Jakub Rumler ve Lhotce u Berouna. Tam to pro mě byla velká zkušenost, protože se rozhodl s rodinou odcestovat, aby si od statku na chvíli po těch letech tvrdé práce odpočinul. Mě oslovil, jestli bych to tam pohlídal na nějaké dva měsíce. Má tam krávy, ovce… Byla to z jeho strany velká důvěra a moc mě to bavilo. Bavila mě i ta zodpovědnost, že nejsem jen nějaký pomocník farmáře.
A taky jsem byl u Bretta na Prokopské farmě. Mají KPZku se zeleninou a slepicemi v Prokopském údolí.
Z: Já jsem začala, když táta umřel. Táta měl hektarový sad, kde pěstoval zeleninu a choval pár ovcí. Trávili jsme tam hodně času a přirostlo mi to k srdci. Takže tam jsem začala intenzivněji pěstovat zeleninu a zjistila jsem, že mě to vlastně baví. A vypěstovala jsem toho docela dost. Taky jsem s Vítkem začala jezdit k Jakubovi Rumlerovi, protože on tam měl volný fóliák a malé políčko na zeleninu. To už mě bavilo pěstovat fakt hodně. Pak jsem se přihlásila na Farmářskou školu. A na Farmářské škole jsem byla ještě chvilku u Jakuba Rumlera a poté jsem šla na Metro Farm Letňany.
Vítek byl na stáži v Jinonicích a já jsem se Štěpánem zakládala komunitní zahradu v Letňanech o velké rozloze – 23 hektarů, přičemž na 2–3 hektarech jsme pěstovali zeleninu.
V: Zůza je takový ten motor do toho hospodaření. Já jsem to chtěl spíše ochutnat, okusit. To se mi ve Farmářské škole samozřejmě povedlo víc, než jsem si představoval. Nakoukl jsem do světa, který dává naprostý smysl, a do velké míry za to může přesah Farmářské školy do biodynamiky, rozšířený pohled na zemědělství, na tu službu, kterou dělá společnosti.
Z: To je aktuální situace. Už dva roky hledáme nějaký statek a pořád jsme nemohli nic najít. Všechno je drahé – půda je drahá a nemovitosti jsou pak úplně nesmyslně drahý.
Valeč přišla fakt za odměnu. Už v Letňanech jsem cítila, že vlastně ty věci chci dělat po svém.
K: Co vám farmaření, hospodaření s půdou dává? Proč je nakonec tahle cesta pro vás ta pravá oproti právničině.
V: Mě to dává radost z pohybu a z kontaktu s přírodou. Je to klišé, ale sedět na zadku v kanceláři celý den a celý život mi nedělalo dobře.
A taky mě moc baví ta pestrost. Jednou jsem měl sedm prací najednou současně, každý den v týdnu jsem chodil do jiné práce a těšil jsem se na to. Tady se mi to trošku děje.
Z: Pro mě je to hlavně ekologický smysl, co se ve světě děje, klimatická krize. A pak se plně ztotožňuju s tím pohybem.
Dříve jsem trpěla depresemi. Když jsem zavřená uvnitř a nemám přístup ke slunci a k pohybu, tak mi psychicky není vůbec dobře. To se hodně změnilo. A úplně se to změnilo v momentě, kdy jsem začala pěstovat a žít víc v rytmu roku. Začala jsem i přes zimu být víc venku, protože prostě zelinář nemá ani přes zimu volno. Ten pobyt venku zajistil, že teď už jsem dlouho v pořádku, nemám žádný deprese.
Taky se ztotožňuju s tím, že je to rozmanité. Protože zemědělství s sebou nese všechny ty podnikatelské věci – od brandingu, tvorby loga, přes webové stránky, a i ta produkce je hodně pestrá.
A taky kreativita. Statek nám umožňuje tvořit různé věci, ať už je to si zbouchat kurník nebo něco ušít.
V: Ve finále i ta právničina přijde na řadu. Jednání s úřady, dotace..
Z: Teď v té počáteční fázi jsme za to každý den rádi, že právničinu umíme, protože nám to zjednodušuje život. A když je tam ten smysl, tak mi revidovat smlouvu už ani neleze na nervy.
K: Z čeho máte teď největší obavy?
Z: Vždycky jsem pěstovala v trochu jiné půdě a tady je hodně těžká jílovitá půda a mrazová kotlina. Samozřejmě je tady víc zima než ve Středočeském kraji.
Když zná člověk své podmínky, naplánovat sezónu je jednoduché. My se s místem a zdejší půdou budeme postupně sžívat.
Nevzít si toho moc hned první rok je další velká výzva, protože chceme dělat hodně věcí.
A rozfázovat to. To je vlastně permakulturní princip – malá a pomalá řešení. Ten mi fakt nejde. Jsem úplný megaloman a nejradši bych se pustila do všeho. A musím se brzdit, abychom se nepřehltili.
V: Já mám moc rád začátky. Takže strach vyloženě nepociťuju, spíš se těším.
Z: Já bych k těm obavám přidala peníze, protože není jednoduché začínat farmu. Málokdo z lidí, kteří si kupují mrkev, si uvědomuje, kolik peněz a práce obnáší dostat se do fáze mrkve. Člověku to dojde, až když začíná svou vlastní farmu a dělá rozpočet a vidí čísla. Pak si uvědomí, že ekologická zelenina by měla být ještě dražší, aby to vůbec smysluplně vycházelo. Takže nepřepálit to na začátku, ale zároveň mít důstojné živobytí.
K: Jaká je vlastně vaše vize pro statek ve Valči?
Z: Chtěli bychom dělat sadbu, pro sebe i na prodej, zeleninu do KPZky, dodávat zeleninu, jedlé květy a microgreens do restaurací a taky dělat kytky, takže chceme mít květinový stánek a dělat květinové výzdoby. Potom je tady festival Povaleč. Příští rok chceme otestovat také faremní hostinu. Já ráda vařím a mám i rekvalifikaci na kuchaře. Můžu oficiálně vařit.
Výhledově bychom chtěli mít slepice na vajíčka, zrekonstruovat nějaké maringotky a udělat faremní ubytování, díky kterému si lidé z města farmaření zažijí na vlastní kůži. Prostě zapojit lidi co nejvíce do toho faremního dění. Je tady zpracovna na sýry, takže potencionálně bychom mohli dělat i sýry. A někde v dálce jsou houby, které bychom chtěli zkusit pěstovat. To je tak všechno. Nezapomněla jsem na nic?
V: Jestli tě něco napadne, tak to rádi taky zkusíme. (smích)
K: Tak je to inkubační farma – chcete si vyzkoušet, co vám půjde, uživí vás a bude vás nejvíce bavit.
V: Sice jsme se už dost naučili, ale z mého pohledu jsme na začátku. Příští rok budeme zjišťovat například to, jaká je časová náročnost toho všeho a jak se to dá zvládnout. A bude to také záležet na tom, jak se nám bude dařit spolupráce s dalšími studenty Farmářské školy. A vytvořit místa i pro nějaké lidi z obce. Já si představuju statky a malé farmy jako subjekt v lokální ekonomice, který je poměrně dost podstatný. A tady ve Valči práce skoro žádná není.
K: Také si myslím, že malé farmy místo oživují, ať už komunitními akcemi, nebo prostě svými produkty. Jaký je vlastně systém spolupráce inkubační farmy a Farmářské školy?
Z: Máme mentora, což je Jakub Pešek ze Svobodných hor. Oni mají také farmu založenou na market gardeningu a dělají zeleninu a kytky. Jakub nás kontroluje a zároveň je to nějaká forma mentoringu. Zrovna včera tady byl na první návštěvě, aby si prohlédl farmu a seznámil se tu s tím. A dál ta spolupráce bude taková, že pět hodin v měsíci se nám bude věnovat a pomáhat nám.
Jinak celý systém je takový, že Nadace Pro půdu propachtovává půdu a pronajímá zpracovnu Farmářské škole. Farmářská škola ji pronajímá nám.
K: Jak pracujete s půdou? Co vám při péči o půdu přijde stěžejní?
V: Chceme pracovat hodně bezorebně. Na začátku jsme to museli zorat, protože to bylo hodně zhutněné, ale jinak od teď už plánujeme bezorebné záhony. Vzali jsme si docela velkou plochu i z toho důvodu, že nechceme vyčerpávat půdu tím, že jeden záhon bude pořád planýrovaný a jen se z něj budou vytahovat živiny. Proto budeme používat hodně zeleného hnojení. Teď už jsme vyseli ozimou směs zeleného hnojení, aby půda nebyla holá. A zároveň budeme pracovat s kompostem.
Já jsem hodně políbená permakulturou, takže bych ideálně chtěla mít i žížalí kompost a pracovat hodně s půdními organismy. A snažit se půdu narušovat co nejmíň, spíše k ní přistupovat jako k živoucímu organismu. A to se týká i kompostu, upřednostňujeme výrobu vlastního kompostu z lokálních zdrojů. Nejsme úplně fandové toho, že si někdo objedná z klasické kompostárny kompost bez života.
Budeme využívat lokální biomasu, co se kde naskytne, listí, trávu. Naše farma je hodně velká, takže veškerou seč bychom chtěli zatím kompostovat a z toho všeho si vytvářet vlastní živý kompost, kde se namnoží mikroorganismy, udělají si tam domečky a my je potom přeneseme na pole, a tak vlastně oživíme i půdu. Protože aktuálně tam žížal moc není.
V: Bude to zelinářská produkce, takže to budou záhony, do kterých se budeme snažit zasahovat možná co nejmíň. Neudusávat půdu, chodit jen po cestičkách.
Z: Farmu navrhujeme podle permakulturního designu, aby to všechno dávalo smysl, aby všechno bylo po vrstevnicích, zadržovala se správně voda. S tím souvisí i to, že bychom rádi vybudovali jezírko pro biodiverzitu, ale i pro zachytávání vody.
Biodynamika se nám zase líbí v práci s bylinami. Moc ráda sbírám byliny a v těch preparátech se to dá skvěle využít. Když byl Vítek na té biodynamické farmě, moc nás to inspirovalo a je to něco, k čemu bychom chtěli směřovat.
V: Biodynamické zemědělství je vlastně primárně o půdě. Ať už to jsou přírodní postřiky nebo cokoliv jiného.
K: Napadá vás ještě něco důležitého, co jste neřekli?
Z: Mě asi napadá ještě k tomu permakulturnímu designu, že chceme pracovat i s vysazováním keřů a stromů. Zároveň tohle je sadařská oblast. A na nadačních pozemcích už je rozjetá genová banka starých odrůd, to se nám moc líbí a rádi bychom v tom pokračovali. A s tím souvisí péče o krajinu. Do budoucna si umíme představit, že by ovce nebo kozy pomáhaly krajině ve vypásání sadů, kterých je tady hodně a některé kolem nás jsou hodně zarostlé.
Také je pro nás hodně důležitá estetika – aby farma byla fakt krásné místo, kam lidé chtějí jezdit.
K: Zapojení krásy je v zemědělství docela podceňovaná věc, která je svým způsobem důležitá, že?
V: To je to, proč mě moje máma od toho odrazuje. Ona vyrůstala v Beskydech, kde jejich rodina měla hospodářství, takové to špinavé, nehezké. A to je důvod, proč ona by zemědělství nikdy nechtěla dělat. Budeme rádi, když se nám to podaří trochu proměnit a bude to tu i hezké.
Závěrečná otázka – co byste popřáli půdě v Česku?
Z: Já bych jí popřála, ať je živá, ať to v ní žije.
V: Já hodně citlivých hospodářů. A aby jich bylo čím dál víc, a ne míň. A aby byli studenti Farmářské školy úspěšní a zakládali farmy a starali se o půdu ve spolupráci s Nadací Pro půdu.
Z: A aby si lidé uvědomili její skutečnou hodnotu – ne finanční, ale tu pro naši budoucnost.
